Hlas lesa není entita v běžném smyslu. Není vidět. Nelze ji slyšet. A přesto o sobě dává vědět – napětím v prostoru, slabým záchvěvem, soustavným tichem. Objevuje se v místech, kde se krajina proměnila násilím: zaniklé vesnice, lesy po vichřici, stopy po těžbě, neoznačené hroby.
Její přítomnost je čistě afektivní – člověk ji nevidí, ale cítí.
Na některých fotografiích se objevují oči – drobné odlesky, chybné záblesky, nepatřičné světlé body v hloubce lesa. Jako by se někdo díval zpět.
